Podzim už tady? Listy začínají žloutnout. Zahrada přetéká jídlem: dýně, cukety, kapusta, ředkvičky, zelí buď už teď zralé nebo rychle nabírají na velikosti. Slunce je nejníže, jak jsem ho kdy viděl od mého příjezdu do Vrábska. Dny jsou kratší. Noci jsou chladné. Každý večer lze slyšet praskání dřeva v krbu a v ovzduší visí jemná vůně kouře. Odpolední slunce je stále velmi teplé, ale tráva ve stínu je pokrytá rosou. Vítr občas přináší vůni vlhkosti a myšlenky na to, jak si uvázat šálu kolem krku…
Najednou objevuji všechny nejměkčí deky a nacházím všechny hrnky, které mi dokonale padnou do ruky. Knihy jsou teď mnohem zajímavější než za posledních šest měsíců. Překvapivě pro mě teď jsou zajímavější než noví lidé, kteří právě přišli na výměnu mládeže. Léto (už je pryč?) bylo pro mě velmi naplňující! Byl jsem společenské stvoření obklopené lidmi po celou dobu, cestování, spaní ve stanu, sledování západů a východů slunce, tanec, běh.
Jsem stále tenhle chlap? Určitě ano, ale teď jsou mé potřeby jiné… Chci víc spát. Chci poslouchat hudbu, meditovat, psát poezii, číst knihy. A je to poprvé v mém životě, kdy jasně vidím – to je prostě součást životních cyklů. To je v pořádku. Žádná stud a vina. Žádné soudy o tom, že jsem “lenivý” nebo “nemám cíle”. Můžu spát víc. Nemusím být “účinný” za každou cenu. Konec konců, takto to příroda funguje, že?
Být tady mám ten vzácný dar žít, daleko od toho, mít “práci”, pronajímat si místo a být uvězněn v koloběhu vydělávání a utrácení. Život, který zde mám, je tak skutečný. Tak jednoduchý. Přálo by se mi, aby byl dostupný všem! Vím, že ho ne každý by si vybral – to je v pořádku. Každý má svou vlastní cestu. Ale nějak hluboko uvnitř mě mám pocit, že by to mohlo být cestou pro tolik z nás…
Zde si kladu mnoho otázek ohledně svého předchozího způsobu života. Rád bych s vámi sdílel jeden příběh:
Minulý týden jsem měl chuť na sušenku. Na tu klasickou kulatou věc, s chutí a vůní karamelizovaného cukru, křupavou, možná s něčím uvnitř, co by vyčnívalo z hmoty sušenky. Nejprve jsem si myslel, že mám chuť na sladké, tak jsem to zkusil s tím, co jsem měl po ruce – datle, rozinky, sušené banány. Nic. Možná jsem chtěl něco více zpracovaného? Máme tu tyto gumové medvídky, veganské, s cukrem z červené řepy, zdravé jak to jen může být. Ne, to nebylo ono!
Normálně bych šel do obchodu a koupil něco. Samozřejmě bych si přečetl složení a nakonec bych si řekl: “No tak, člověče, nemusíš být tak přísný sám na sebe.” Po snědení balíčku bych bezmyšlenkovitě hodil plastový obal do koše a zapomněl na to.
Ale teď to bylo jiné. Odložil jsem uspokojení své chuti až do určitého bodu, po několika dnech jsem večer našel svou ranní ovesnou kaši, která zbyla po snídani. To bylo ono! Přidal jsem semínka, rozinky, více ovsa, trochu třtinového cukru, kokosový olej, vytvořil kulaté sušenky, upekly se a… Ty jsem sdílel s komunitou.
Nemohl jsem koupit nic s takovou kvalitou. Nebyl vyroben žádný plast. Nebylo zde zraněno ani zneužito žádné zvíře. Neobsahuje gluten, konzervační látky, umělé přísady. Nejsem si jistý, zda bych byl schopen pochopit, jak důležité a průlomové to je, aniž bych měl tuto zkušenost.
Západní společnost vytvořila kulturu jednorázových, rychlých, snadno dostupných produktů, které ve většině případů škodí našemu zdraví. Plast vyráběný na masové úrovni končí na skládkách, v oceánech, v lesích. Znečišťuje divokou přírodu a nakonec i naše těla. Ziskové společnosti hledají levnější způsob výroby, za cenu kvality. „Když je poptávka, je i nabídka,“ řeknou. To je částečně pravda. Ale není také pravda, že kultura, ve které žijeme, tuto poptávku vytváří?
Kultura odcizení: Nemáme ponětí, kde je pšenice v našich obchodních sušenkách pěstována, odkud pochází palmový olej, co vlastně je uhličitan vápenatý a co dělá našemu tělu. Velmi jednoduchý postup: Chci sušenku > Kupuji sušenku > Jím sušenku. Nevidím následek tohoto procesu ani v externím, ani v interním světě. Alespoň ne okamžitě.
Kultura konzumu: Tvrdě pracuji, tak si zasloužím odměnu. Jsem ve stresu, tak konzumuji obsah sociálních médií, doufaje, že mi to odstraní démony. Kultura přidávání věcí, strategií, informací. V hledání toho, co chci, se učím, že potřebuji více. Potřebuji pracovat více. Potřebuji studovat více. Potřebuji potkat více lidí. Musím přidávat, přidávat každý den! VÍCE VÍCE VÍCE.
Chci jen dělat méně, abych byl přítomen tomu, co skutečně je.
Chci jen dělat věci, které jsou potřebné k udržení komunity. Krmit kachny. Zalévat zahradu. Postavit stojan na prádlo v naší prádelně. Uklidit kuchyni. Něco z toho potřebuje dělat každý den. Něco ne. Oceňuji si ten čas na zpomalení. Čas na vzpomínání, na integraci. Je tak příjemné toto dovolit. Děkuji, Vrábsko. Děkuji, já. Děkuji, Vesmíru.
~Aleksander