Další měsíc uběhl ve Vrábské komunitě. Čas nezastavuje a leden se zdá přicházet příliš rychle – až příliš rychle, abych řekl pravdu. Píšu tento příspěvek, když mám tělo oslabené a všechno kolem mě působí neobvykle tichým dojmem. Právě teď se nacházím uprostřed půstu a zvláštním způsobem se s tím cítím naprosto v pohodě. Nikdy předtím jsem se necítil tak stabilní a bezpečný, abych se dovolil konfrontovat s emocemi, které vznikají, když nejím.
Všechno to začalo se sebereflexní seancí. Najednou jsem si uvědomil, že existuje poslední závislost, která pokračuje v nákaze mého každodenního života, brání tomu, aby to byl dokonalý: závislost na cukru – král všech závislostí. No tak, kdo by dnes nebyl závislý na cukru? Když sahám do svých vzpomínek, abych vystopoval její počátky, stává se zřejmým, že mé osmileté já chodilo do školy plné obav z odmítnutí a zoufalé touhy po skutečném spojení s někým. Všechno to bylo příliš mnoho. Věděl jsem, že po cestě si můžu z malého kapesného koupit snídani. A ta snídaně obvykle sestávala z pečiva, koblih, houskového s pudinkem nebo tyčinek Snickers. Pokud zbylo nějaké peníze, zapíjel jsem to pomerančovkou, abych dolil sladké pochoutky. Tento stereotyp sloužil jako omamné činidlo, které mi pomáhalo „přežít“ den. Nyní, když si tuto scénu přehrávám ve své mysli, jasně chápu, co se dělo.
Nemohl jsem snést docházku do školy, pocit nepochopení a pocit nesprávného místa. Neustálé pokyny a tlaky na přizpůsobení se byly neúnosné. Bylo to, jako by mě nikdo skutečně neviděl takového, jaký jsem. Nebylo tu autentické spojení a pocit nedostatku byl přesvědčivý. Nedostatek peněz doma, rodiče vždycky v práci nebo unavení, a studený, cizí dům jen přidávaly do nepokoje. Tehdy jsem si ani neuvědomoval tíhu toho všeho. Pro osmiletého chlapce to bylo jednoduše příliš. Bezvědomě jsem našel účinné řešení – něco sníst, a čím sladší, tím lepší.
Tento vzorec se opakoval v různých situacích po celý můj život. Různé detaily, ale stejné téma: když emoce překročily hranice, obrátil jsem se k jídlu. To vedlo k hluboce zakořeněnému mechanismu zvládání, který se stal tak zakořeněným, že bylo těžké si uvědomit, že je to problém, dokud moje zdraví skutečně nebylo ohroženo.
Byl jsem si vědom své závislosti na cukru po mnoho let. Cítil jsem to a věděl o tom, ale sama o sobě uvědomění nestačí. Potřeboval jsem prostředky, abych se s tím vypořádal. Mnohokrát jsem to zkusil, ale vždycky jsem skončil na stejném místě, konzumujíc více sladkostí a stále kompulzivněji. V určitém okamžiku jsem přešel k konzumaci datlí, rozinek, banánů a domácího pečiva. Tento posun je jedním z důvodů, proč jsou mé domácí dobroty obvykle lepší než ty kupované v obchodě. Nicméně, změna rafinovaného cukru na přírodní cukr nezlomí závislost; stále poskytuje mému tělu více snadno stravitelné energie, než kolik dokážu využít, což má jiné účinky, o nichž zde nemluvím.
Tak co tedy můžu udělat? Stejně jako u jakékoli závislosti, musím čelit tomu, před čím utíkám a čelit tomu. Není kolem toho cesty. Poté, co jsem držel tyto emoce pod povrchem svého vědomí většinu svého života, jsem se naučil, že i když se mi mohou zdát neúnosné, udržování jich skrytých mě pomalu zabíjí a dělá život nešťastným. Pokud chci žít skvělý, dlouhý a naplňující život a přinášet dobro těm kolem mě, je to nutný krok.
Nyní konečně mám prostředky, které potřebuji. Mám komunitu lidí, kteří mě vidí takového, jaký jsem, rozumí emocionální rovině a vědí, jak umožnit, přijmout a nechat odejít to, co cítí. Umí držet prostor pro ostatní, aby to samé mohli udělat. Nejsem si úplně jistý, jaká bude cesta, ale cítím se připraven. Vím, že nejsem sám. Na rozdíl od doby, kdy mi bylo osm, si teď mohu myslet a jednat podle sebe. Cítím se bezpečně, pochopen a viděn. Mám všechno teplo a podporu, kterou potřebuji. Mé srdce je otevřené.