Tohle možná bude kontroverzní, ale věřím, že je nezbytné vymanit se z vzdělávacího systému, abychom našli sami sebe a zjistili, co chceme v životě. Objevování, poznávání nových perspektiv a nových lidí by mělo být velkou součástí dospívání. Často se od nás očekává, že všechno zjistíme ve věku 18-23 let, ale celý ten čas trávíme v systému, který nám ukazuje svět pouze z jednoho úhlu pohledu.
Společnost nám říká, že takhle se má žít život: absolvovat školu, získat titul a začít pracovat, pak si koupit dům, oženit se a mít děti a nakonec odejít do důchodu. Nikdy jsem se ve škole necítila dobře, jedinou výjimkou bylo, když jsem poznala některé učitele, kteří nám nějakým způsobem učili nový přístup k životu, mimo ten, který jsme dostávali během všech těch let studia.
V 16 letech jsem začala chodit na pravidelná setkání lidí, kteří se nehodili do společnosti, kteří toužili po jiném životě a kteří přemýšleli mimo zavedené normy. Díky tomu se můj život začal zlepšovat, seznámila jsem se s jógou, získala nové přátele a začala celoživotní cestu sebepoznání a vědomého volení nepohodlí, abych čelila svému chybnému programování.
Změna nebyla hladká, roky jsem byla nějakým způsobem uvízlá mezi dvěma světy, snažila se zapadnout na jedné straně a jasně chtěla něco jiného než to, co ostatní dělají se svými životy, na straně druhé. Vytvářelo to ve mně obrovské napětí a nepohodlí.
Na střední škole jsem se začala zabývat životem bez odpadu a udržitelností, také jsem se stala vegankou. Hodně jsem trpěla, žila jsem v hlavním městě Maďarska, takže jsem denně čelila nadměrné spotřebě a obrovské produkci odpadu. Skoro jsem brečela pokaždé, když máma přišla z nákupu s dvěma obrovskými taškami výrobků zabalených v plastu, cítila jsem, že je to strašně špatné. Ale také jsem se cítila provinile za to, že mám v sobě takovou obrovskou zlost vůči mámě, vůči všem lidem, kteří takto žijí.
Tato zlost se snižovala, jak jsem dokázala přijímat lidi, kteří žijí své životy podle svého přání, ale pokračovala jsem s hodnotami, které jsem považovala za správné. Mezitím jsem bojovala se svým duševním zdravím, jako mladá dospívající dívka jsem samozřejmě měla problém se svým tělem a jídlem. Prošla jsem peklem s anorexií, pak bulimií a nakonec záchvatovým přejídáním. Trvalo mi 7 let, než jsem se z toho dostala. Po všechny ty roky mi tento problém zabíral několik hodin denně, jen přemýšlení o tom, co jíst, kdy jíst a kolik jíst, a nakonec mi to vzalo hodně radosti.
Nenáviděla jsem se. To mě přivádí zpět k tématu vzdělávání. Nikdo mě neučil důležitost duševního zdraví, vše bylo zaměřeno na známky a úspěchy. Přeji si, aby se více zaměřovalo na věci, které v životě skutečně záleží: poznat sami sebe, milovat sami sebe, naučit se, jak se o sebe starat, jak komunikovat s ostatními a jak uspokojovat své potřeby, aniž bychom škodili naší planetě. Přeji si, abychom učili děti důležité věci. Do té doby si přeji, aby každému teenagerovi a mladému dospělému byla dána příležitost dobrovolničit v zahraničí nebo jen zažít zkušenost, která jim poskytne novou perspektivu a přiměje je přemýšlet o životě jinak.
Tady ve Vrábsku se cítím v klidu, jsem mimo město, kde jsou lidé vždy zaneprázdněni. Mohu si vzít čas na svou práci, mohu vyjádřit svou kreativitu, mohu ukázat své emoce. Lidé zde upřímně naslouchají jeden druhému. Zde je udržitelnost jednou ze základních hodnot, pěstujeme část svého jídla, nakupujeme suroviny ve velkém, nakupujeme místně, když je to možné, a vaříme od základu. To všechno mi přijde správné.
Pohoda by měla být na prvním místě, tady když jsem nemocná, když se opravdu necítím dobře, prostě odpočívám a beru si čas. Naučila jsem se přijímat své potřeby a pečovat o sebe. Potřebuji něžnost od sebe, protože jsem se dlouho nenáviděla. Nyní se zaměřuji na to, jak vyživit své tělo i duši. Hledám způsoby, jak se uzdravit. Mám čas, nikam nespěchám. Jsem vděčná za lidi kolem sebe, že mě přijímají takovou, jaká jsem, a ne za to, co dělám.