Osm měsíců ve Vrábsku. Právě jsem se vrátila z návštěvy své rodiny v Maďarsku. Strávila jsem tam týden a jsem ráda, že jsem zase zpátky ve Vrábsku. Cítím se tu jako doma. Mám tu ráda lidi a tu blízkost přírody. Možnost neustále se rozvíjet a učit se praktické věci. Jsem ve fázi svého života, kdy se konečně cítím osvobozená od sociálního tlaku. Je na mně, co chci dělat. Právě proto jsem se rozhodla zde zůstat. Cítím to jako správné rozhodnutí, je to tak jednoduché.
Dělám hodně osobního pokroku a velká část toho je díky lidem, kteří jsou kolem mě, protože mě inspirují, abych šla po cestě seberozvoje.
Jsem mnohem klidnější. Dokonce mi to nyní pochválila máma a řekla, že jsem se od Vánoc ještě více uklidnila. Je to výsledek vědomého i nevědomého úsilí. Dříve jsem vše dělala tak, že jsem se uvnitř stresovala, abych to udělal rychle, efektivně a s perfektním výsledkem. Teď si dovolím nespěchat. Někdy jsem dokonce dělala věci mnohem pomaleji a to byla opravdová výzva, někdy stále je.
Lépe mluvím za sebe. Vždy jsem byla dobrá v mluvení za ostatní, ale sebe jsem umístila až na konec seznamu priorit. To je důvod, proč jsem se také ve většině svých vztahů cítila méněcenná, a to ve mně vyvolalo velkou frustraci vůči sobě i druhému člověku, kterou jsem většinou potlačovala.
Věnuji pozornost pocitu nepohodlí ve mně. Pokud se už v nějaké situaci necítím dobře, netlačím na sebe, abych zůstala. Tímto způsobem rozvíjím svou sebeúctu a sebelásku, což jsou pro mě velká témata. Díky svému ranému programování jsem vždy věřila, že musím tvrdě pracovat a chovat se dobře, abych získala lásku a respekt.
Učím se milovat své tělo. Soustředit se na to, dát mu, co potřebuje. Pokud naslouchám svému tělu a uspokojuji svou potřebu, přestávám stále myslet na jídlo. Jaké kouzelné řešení! Jen se musím dostatečně najíst. Zní to divně, ale ve skutečnosti je to skutečně revoluční. Další věc, která mi pomáhá, je nosit oblečení, ve kterém se cítím pohodlně. Musím se smířit s tím, že nadrozměrné oblečení mi prostě dává pocit bezpečí.
Učím se plakat bez strachu vyjádřit své emoce. Od svého dospívání jsem se téměř vždy schovávala ve svém pokoji a plakala sama. Smutek jsem vyjadřovala pouze slovy, ale nikdy jsem si nedovolila jít do emocí. Ale tady cítím, že je mi nasloucháno tak hluboce, že emoce v jejich různých projevech přirozeně procházejí. A také se tu cítím bezpečně. Takže po dlouhých letech neustálých starostí, co se stane, když nechám ukázat své pravé já? – Nic se neděje, lidé to přijímají. Měla by to být jediná cesta, každý být svým autentickým já. Je to velmi osvobozující, ale staré zvyky se vytrácejí pomalu.
Dále sním ve velkém. Nedostatek sebevyjádření, potlačování emocí a strach z úsudku ze strany druhých při neustálém posuzování sebe sama vedou k tomu, že o budoucnosti téměř vůbec nesníme. Jen se snažíme potěšit ostatní a naplnit jejich očekávání (hm..moje představy o jejich očekáváních..). Cítím, že tyto závaží pomalu padají dolů, a jsem schopna skutečně přemýšlet sama za sebe, co chci? Takže teď hledám své skutečné sny. Zjišťuji, co vlastně chci.
Vrábsko je pro mě ideální místo, kde tyto sny hledat a užívat si života se všemi jeho výzvami. V současné době se děje spousta věcí. Pořádáme festival a očekáváme 10 dobrovolníků, kteří nám pomohou s přípravami. Takže mám spoustu práce, ale vždy je pro mě prioritou udělat si čas pro sebe a na věci, které mě baví.